Den Všech svatých (Svi Sveti) je státním svátkem, který se v Chorvatsku slaví 1.listopadu. Toto datum je spojeno se starověkým keltským svátkem Samhain. Jmenovitě to znamenalo začátek nového roku, tedy dnů v roce, kdy se duše mrtvých znovu objevují na zemi.

Na svátek Všech svatých slavíme ty svaté, kteří byli církví prohlášeni za svaté, i ty, kteří za svaté prohlášeni nebyli, ale svým životem dosáhli ideálu křesťanského života a jejichž duše vstoupily do Božího království.

Den Všech svatých se slaví jako památný den na křesťanské mučedníky již od čtvrtého století. Tehdy tato slavnost připadla na první neděli po Dušičkách a v pravoslavné církvi se tak slaví i dnes. V katolické církvi byl naopak svátek v 8. století na příkaz papeže Řehoře III. posunut na 1. listopad.

Lidé dnes slaví svátek Všech svatých návštěvou hrobů rodiny a přátel, kteří již nejsou mezi námi, pokládáním květin a zapalováním svíček na místech jejich věčného odpočinku. Zapalování svíček je odrazem názoru, že živí tímto způsobem poskytují světlo a teplo mrtvým, ale také, že život na onom světě je odrazem života v tomto světě, a proto je třeba zesnulým duším poskytnout s teplem, poskytovaným svíčkou a světlem, aby duše mohla najít cestu ve tmě.

Zapalování svíček je součástí pohřebních obřadů téměř ve všech náboženstvích. Ve většině zemí se na hroby nosí květiny, zapalují se svíčky a účastní se mší.

Zvyky se však dříve lišily, což souvisí s pohanskou vírou. Například v polovině 19. století se na hřbitov nosilo jídlo, protože se věřilo, že duše potřebují osvěžení. Tento zvyk se na některých místech ve východním křesťanství zachoval. Na hřbitově se jedlo a pilo, většinou se také konaly zádušní mše.

Na rozdíl od Všech svatých, Dušičky (Dušni dan) – vzpomínání na naše blízké zemřelé, které se slaví 2. listopadu, vznikly z iniciativy benediktinského opata z Krymu sv. Odilona v roce 998 a díky benediktinům se ten den rozšířil a byl potvrzen Vatikánem v roce 1311.

Dušičky jsou nejčastěji ve znamení vzpomínkových mší a lidé tak vzpomínají na blízké zesnulé. V některých oblastech je na Dušičky zvykem jíst ořechy nebo mák, krůtu plněnou kaštany, hruškami nebo jablky a med.

„ Na Dušičky se města živých lidí na zemi vyprázdní a prázdná města našich hřbitovů se zaplní. Tak máme pocit, že naši zesnulí nejsou mrtví, ale že jsou naživu, přímo tady, blízko nás. Na Dušičky nejenom vzpomínáme na zesnulé, protože to jsme mohli udělat doma, ale nějak k nim přicházíme tam, kde je jakési znamení jejich přítomnosti, kde jsme nechali jejich těla a nějakým způsobem jim učinili pozemský domov. Je to místo, kde na ně myslíme, ale také se modlíme, aby je Bůh umístil na lepší a světlejší místo, do svého nebeského království. Zesnulý se oddělil od těla, ale ne od nás. Protože duch není omezen prostorem a časem. Je všude, ne včera, ne dnes, ale neustále.“ Řekl zesnulý reverend Tomislav Ivančić, slavný chorvatský spiritualista, univerzitní profesor a zakladatel hagioterapie.