Písečný ostrov Susak a jeho pozoruhodná slavnost

Každoročně 29. července se na ostrůvku Susak ležícím západně od ostrova Lošinj koná velkolepá zábavní slavnost "Svátek vystěhovalců".

Chorvatsko... Články ... Témata ... Písečný ostrov…
Publikováno: 27.07.2018

Každoročně se na ostrůvku Susak ve vnějším pásu Kvarnerských ostrovů (4 námořní míle západně od ostrova Lošinj) koná velkolepá zábavní slavnost "Svátek vystěhovalců" (Dan iseljenika). Vždy 29. července (letos již po třiatřicáté) se sem sjede na 250 až 300 někdejších obyvatel Susaku, dnes občanů USA ve státu New Jersey, kteří v šedesátých letech minulého století uprchli z rodného ostrova do Spojených států. Celá skupina 1 400 uprchlíků zůstala kompaktní, nerozprchla se, usadila se v městě Hoboken a pokračovala dál, alespoň zpočátku ve svém tradičním životě uzavřené komunity.

Touha po domově a nostalgie byly však po letech tak silné, že se každoročně na pár dní vydávala velmi početná skupina na dlouhou cestu na svůj rodný ostrov. Tady se pak dnem a nocí hlučně oslavuje, tančí, zpívá, veselí se, konají se různá představení, hry, koncerty a sportovní zápolení. Návštěvníci si tak užívají plnými doušky zdejší atmosféru, setkání s těmi, kdo se s nimi nevydali na cestu za "velkou louži". I pro ně je 29. července velkým svátkem, na který se dlouho dopředu připravují, zvelebují svá obydlí a celou obec.

Na Svátek vystěhovalců přijíždějí na ostrov i mnozí z těch, kdo sice nemají s místními žádné bližší vztahy, ale láká je jeho srdečné, přátelské ovzduší, zdejší pospolitost, nádhera místních lidových krojů, která samozřejmě s pýchou oblékají zdejší ženy, a oživlé staré tradice tohoto podivuhodného místa.

Za pár dní pak se hosté z Ameriky opět rozjedou domů, ke svým rodinám v Hobokenu. Je však otázkou času, jak dlouhé vydrží jejich komunita setrvávat v Americe ve svém tradičním způsobou života. Již dnes se ukazuje, že jejich mladí se přizpůsobují americkému způsobu života, mluví jen anglicky a nerozumějí jazyku svých rodičů.

Na Susaku se z nich usazuje jen pár. Jsou to ti, kdo už jsou velmi staří a jak říkají, chtějí své kosti složit na rodném ostrově.

Co to je vlastně za ostrov, který po desítkách let působí magickou přitažlivou silou na své někdejší syny a dcery, jakou se susacká komunita, která v podmínkách emigrace v cizí zemi drží zatím stále při sobě a která pokládá za samozřejmé navštěvovat svou starou vlast a udržovat tak silné kontakty s těmi členy komunity, kteří v době emigrace z různých důvodů nemohli s ostatními odejít z ostrova.

Ostrov či spíše ostrůvek Susak o rozloze 3,8 kilometrů čtverečných je jedním z nejpodivuhodnějších ostrovů jadranského souostroví, a to především geologickou stavbou. Je to jediný písečný ostrov v Jadranu. Nánosy a usazeniny spraše na vápencovém podloží, tedy laicky řečeno písek s jílovitou a vápencovou příměsí tu dosahuje až sto metrů. O tom, jak se tu tyto nánosy vzaly, existuje několik teorií. Podle některých geologů pocházejí z istrijské řeky Raša, podle jiných z italské řeky Pádu, jiné teorie jsou ještě fantastičtější. Okraje ostrova jsou porostlé rákosím – bez něho by ostrov už dávnou roznesly větry. O doplňování rákosí další výsadbou obyvatelé ostrova vždy dbali. . Je však přitom nepochopitelné, že Susak má jen dvě písečné pláže, většinou je tu pobřeží skalnaté.

A neméně zvláštní a specifičtí jsou původní obyvatelé ostrova. Sami sebe nazývají Sansegoti (podle italského názvu ostrova Sansego) nebo nebo Suicané. Jsou to potomci Slovanů, starých Chorvatů, kteří sem přišli někdy v 8. století a usadili se tu. Předpokládá se, že koncem 18. století jich tu žilo na tři sta. Hovoří zvláštním, i ostatním Chorvatům málo srozumitelným jazykem, jakousi směsí starého slovanského jazyka, nové chorvatštiny a některých evropských jazyků, s nimiž Sansegoti přišli v průběhu svých dějin blíž do styku, tedy italštiny, němčiny, francouzštiny, ale i angličtiny. Susak byl po věky tak izolován, že se specifický dialekt udržel bez větších proměn.

Ale obyvatelé Susaku se vyznačují i dalšími zvláštnostmi. Je to výlučně endogenní společenství, lidé se tu po staletí žení a vdávají výhradně mezi sebou. Základem je osm zdejších velkých rodin, mající tradiční příjmení (např. Busanić – Bussanich nebo Picinić – Piccinich) – jiná příjmení tu prakticky neexistují.

Ve dvacátém století byl proveden průzkum, který měl zjistit, jak tento způsob života, případně do jaké míry ovlivňuje duševní a fyzické zdraví obyvatel ostrova, jaký je podíl retardovaných ve srovnání z ostatním chorvatským obyvatelstvem. A k velkému překvapení vědci zjistili, že počet nějak postižených jedinců se nevymyká z chorvatského průměru, že obyvatelé jsou fyzicky většinou pohlední, modroocí (mnozí mají rusé vlasy) a zdraví lidé, problémy nejsou ani s jejich inteligencí.

Další raritu Susaku představuje zdejší lidový ženský kroj. Je tak nápadný a liší se natolik od jiných, a to nejen chorvatských lidových krojů, že na sebe upozorňují v jakémkoli prostředí. Sansegotský ženský kroj se vyznačuje minisukní, a to již po mnohá staletí. Jeho kratičká široká sukně se nosí s několika vyztuženými spodničkami. Je výrazně barevná – převládá žluto-oranžová. Stejně barevný je i živůtek, který doplňuje bílá košile zdobená ve spodní části rukávů výšivkami. Ke kroji se nosí dlouhé vlněné punčochy, které barevně ladí s celým krojem. Kroj se stejný pro holčičky, dívky i ženy, a to i ty nejstarší.

Tím však zvláštnosti spojené s ostrovním obyvatelstvem nekončí. Neméně pozoruhodný je i jeho exodus ve druhé polovině dvacátého století. Na Susaku žili lidé tradičně po dlouhá staletí. Na písečném ostrově pěstovali vinnou révu, která pokrývala skoro celý ostrov. Víno se zpracovávalo ve zdejším vinařském závodě. Značnou část obyvatelstva živil rybolov – ryby jsou v okolních vodách velmi hojné. Za rakouského panství (tedy v 19. až do roku 1918) tu byl vybudován závod na zpracování ryb. Pracovní příležitosti poskytovaly i zdejší nevelké, ale s oblibou navštěvované (především Rakušany) klimatické a léčebné lázně, zaměřené výlučně na dětské pacienty. Založil je a provozoval od začátku dvacátého století rakouský lékař Ernest Mayerhofer. Dal tu postavit na pobřeží zátoky Bok jednoduchá léčebná a ubytovací zařízení včetně hotelu. Léčba spočívala v talasoterapii a aeroterapii, zdejší klima přispívalo k neuvěřitelným výsledkům. Léčilo se astma, chronická bronchitida, nejrůznější další onemocnění dýchacích cest, ale i jiné choroby, například kožní a pohybového aparátu. Dospělí sem přijížděli (a dosud přijíždějí) hlavně za léčbou neplodnosti. Blahodárné účinky zdejšího písku byly již po dlouhou dobu známy širokou daleko a lidé jim věřili podstatně více než speciálním kúrám v drahých léčebných ústavech. Na Susaku byla a je léčba neplodnosti jednoduchá. Pacientka či pacient se zahrabe až po krk do blahodárného písku a zůstane tak dlouhé hodiny, přerušované jen krátkými koupelemi v moři. Když se to opakuje po řadu dní, úspěch je prý zaručen.

Po poklidných staletích přišla padesátá a šedesátá léta dvacátého století a s nimi i komunistický režim, který udělal rázný konec dosavadnímu způsobu života na ostrově. Provedl pozemkovou reformu, znárodnil veškerou zemědělskou půdu a provedl další zásadní změny, mimo jiné zrušil jedinou továrnu na zpracování ryb. Jako všude tak i na Susaku zasáhl do občanských práv a svobod zdejších obyvatel. Ti se rozhodli k masovému (samozřejmě ilegálnímu) vystěhování. Z 1870 obyvatel se pro exodus rozhodlo 1400 osob – důvody byly politicko-ekonomické. Prvním cílem byla poměrně blízká Itálie – k útěku přes moře se používaly jakékoli lodě a čluny, mnohdy i ty na vesla. Itálie však nebyla cílem uprchlíků. Tím byly Spojené státy, a to pro celou komunitu emigrantů ze Susaku. Ta zůstala pohromadě a celá našla nový domoře ve státě New Jersey ve městě Hoboken. Muži pracovali v docích nebo v tamějších továrnách, ženy pečovaly o rozrůstající se rodiny. Dnes jich tu s dětmi a vnoučaty žije 2 500 až 4 000 (údaje se poněkud rozcházejí), zatímco počet stálých obyvatel na Susaku klesl na přibližně dvě stovky.

A jak to v každodenním všedním životě na Susaku vypadá dnes? Jako všude na odlehlých jadranských ostrovech to není příliš růžové. Dříve opečovávané vinohrady, které pokrývaly většinu ostrova, jsou nyní opuštěné, zanedbané, pusté. Není kdo by se o ně staral. Je tu jen jediný vinař, a to je ještě Ital, který trvale žije v Itálii a ze má jen pár vinic. Podobné je to i s profesionálními rybáři – rybolovem se živí jen jediný člověk.

Většinu domků již před lety zakoupili pro své lední a víkendové pobyty cizinci – převážně Slovinci a pár Italů a Rakušanů. Ti tu tráví jen léto případně své domky pronajímají letním hostům. Pronájmem a službami turistům se živí i zbývající zdejší obyvatelstvo, a to docela úspěšně. Přibývá i těch, kteří sem přijíždějí z Malého Lošinje na jednodenní výlet, aby se vykoupali na písečných plážích Spiaza (hlavní susacká pláž) nebo sousední pláži Bok, které jsou ideální pro děti díky velmi mělkému dnu, prošli se uličkami starobylé horní vesnice na kopci nad přístavem, ochutnali speciality některé z místních konob, poseděli při kávě ve stínu vysokých stromů a užili si neobvyklý klid. V létě stoupá počet obyvatel přechodně na 1 500, v zimě tu z těch, kteří jsou tu natrvalo hlášeni, zůstává jen malý počet a ostrov se téměř vylidní. Všichni, kdo mají příbuzné v Hobokenu, odjíždí za svými a vracejí se až s prvním sluncem.


Zdroj informací:


Diskuze k článku

yjvulwbx wagremgu
yjvulwbx wagremgu
27.09.2018 22:57:09

1

Nejbližší zajímavá místa

Mohlo by vás zajímat