Návštěva válkou poznamenaného Mostaru

Chorvatsko... Články ... Témata ... Návštěva válkou…
Publikováno: 11.11.2003
11.11.2003

Město Mostar leží na řece Neretvě v hornaté jihozápadní části republiky Bosna a Hercegovina. Turisté jej navštěvovali pro jeho zachovalý orientální kolorit, zejména pro památky z doby tureckého panství.

Vzpomínky

Máme Mostar v poměrně živé paměti z naší návštěvy v r. 1985. Vzpomínáme na symbol města - starý turecký most (nazýván "stari most") z 16. stol., který se klenul jediným obloukem dlouhým 28,7 m vysoko nad zelenou hladinou řeky Neretvy, a na starou orientální obchodní uličku kujundžiluk, která navazovala na most a pokračovala po levém břehu s pěknými výhledy na řeku i město. Zde kovotepci (kujundžilové) nabízeli své zlaté a stříbrné filigránové šperky a další typické turecké výrobky z kovu, kůže a kožešin. Tenkrát jsme seděli v miniaturní kavárně přilepené k věži Halebija na západní straně mostu a pili z malých porcelánových kalíšků silnou kávu servírovanou "po turecku " v konvičce - džezvě. Odtud z výšky jsme pozorovali stovky turistů klopýtajících po ohlazených kamenech přes schůdky starého mostu. Nebyla to vůbec jednoduchá chůze po tak klenutém mostě! Také jsme obdivovali místní odvážlivce, kteří dokázali své skoky z mostu vysokého 20 m přesně směřovat do jediné tůně v jinak mělké Neretvě. Výhled na město byl jedinečný, ozdobený vertikálami vysokých štíhlých minaretů. Ve městě bylo tehdy dochováno na třicet muslimských svatyní - mešit (džámijí), z nichž ještě pět sloužilo svému účelu.

To vše jsou vzpomínky. Bohužel, dnešní realita je úplně jiná. Mostarem prošla občanská válka.

Válka

Před válkou měl Mostar 130000 obyvatel, z nichž 34 % tvořili Muslimové, 33 % Chorvaté a 19 % Srbové (zbytek se pokládal za Jugoslávce). Socialistická republika Bosna a Hercegovina byla součástí jugoslávské federace (Socialistická federativní republika Jugoslávie). Před volbami v r. 1990 vznikla řada politických stran vytvořených na etnickém základě. Volby v Bosně a Hercegovině (BIH) vyhrála muslimská Strana demokratické akce, komunistická strana ztratila definitivně svou moc a prezidentem se stal nedávno zesnulý Dr. Alija Izetbegović.

Etnické napětí v Jugoslávii začalo stoupat v r. 1991, kdy v červnu Slovinsko a Chorvatsko (v září také Makedonie) vyhlásily svou nezávislost a Jugoslávie jako federace se začala rozpadat. Srbové tvořili v tehdejší Jugoslávii většinu, a tak se těžko smiřovali s těmito změnami, i když v ostatních republikách tvořily pouhou menšinu. Muslimští a chorvatští poslanci schválili 15.10.1991 v bosenském parlamentu Memorandum o svrchovanosti Bosny a Hercegoviny. Bosenští Srbové pod vedením Radovana Karadžiće s tímto aktem ostře nesouhlasili a nadále požadovali setrvání v jugoslávské federaci, dokonce vyhrožovali ozbrojeným odporem a požadavkem o připojení k Srbsku. Tyto separatistické tendence bosenských Srbů vyvrcholily vytvořením srbských autonomních oblastí - Republiky srbské v BIH (stejně jaké v Chorvatsku, kde vznikla Republika Srbská Krajina).

V březnu 1992 vyhlásila vláda BIH na základě celorepublikového referenda státní samostatnost, což odstartovalo ozbrojené konflikty mezi Srby a nesrbskou většinou. Jugoslávská armáda podporovala bosenské Srby a zapojila se do bojů na jejich straně. Navzdory mezinárodnímu uznání konflikt pokračoval dál. Zbylé státy jugoslávské federace - Srbsko a Černá Hora - vyhlásily v květnu 1992 Federativní republiku Jugoslávie. Brzo ji však postihly ekonomické sankce Spojených národů. Postupně Srbové získali kontrolu nad většinou území BIH, mj. i nad Mostarem a začali obléhat hlavní město BIH - Sarajevo. Bosenská vláda žádala o intervenci Spojené národy z důvodu rozsáhlého porušování lidských práv, při kterém docházelo k systematickým etnickým čistkám.

V samotném Mostaru nastal obrat ve válce v červenci 1992, kdy Srbové na základě politických dohod s chorvatským prezidentem F.Tudjmanem z Mostaru ustoupili. Muslimové a Chorvati začali pronásledovat místní Srby, kteří nakonec město z velké většiny dobrovolně opustili. Bosenští Chorvaté ze západní Hercegoviny pod vedením Mate Bobana vyhlásili v létě roku 1992 Chorvatské společenství Herceg-Bosna s Mostarem jako hlavním městem a zformovali vlastní vojenské síly - Chorvatskou radu obrany (Hrvatsko vijeće odbrane - HVO), která plnila politické i vojenské úkoly chorvatské vlády F. Tudjmana v Záhřebu. Jejich cílem bylo připojení k Chorvatsku. Ze dne na den se z někdejších spojenců proti Srbům staly protivníci. Boje mezi bosenskými Chorvaty a Muslimy v Mostaru se naplno rozpoutaly na jaře roku 1993. Muslimské území se rozkládalo z převážné části na pravém břehu řeky Neretvy, což bylo také důvodem k postupné likvidaci všech mostů přes řeku. V průběhu války bylo v Mostaru zničeno sedm mostů, které spojovaly oba břehy. V listopadu roku 1993 se zřítila pod dělostřeleckou palbou bosenských Chorvatů i chlouba muslimů - starý most.

Mostar
Rekonstrukce mostu

Navzdory četným žádostem vlády BIH i humanitárních organizací byl postoj mezinárodního společenství ke krvavému bosenskému konfliktu rozpačitý a váhavý. Od června 1992 začala být do BIH dopravována humanitární pomoc. Situace v BIH se dostala na pořad jednání Mezinárodní konference o Jugoslávii, která zasedala od podzimu 1992. Začátkem roku 1993 předložili vyjednávači pro řešení bosenského problému projekt na dosažení míru v BIH - tzv. Vance-Owenův plán. Spočíval v rozdělení území BIH na deset samosprávných provincií, které přibližně odpovídaly předválečnému národnostnímu složení (po třech pod správou každého etnika - Srbů, Muslimů a Chorvatů; Sarajevo mělo být spravováno společně). Dohadování nad tímto plánem se protáhlo na několik měsíců a boje stále pokračovaly. Plán nakonec ztroskotal, stejně tak jako další mírové plány. Do oblasti byli nasazeny jednotky OSN (UNPROFOR), které měly chránit tzv. bezpečnostní zóny (Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica), ale i ty se ukázaly po pádu Srebrenice a Žepy jako nedostatečně účinné.

Neretva
Řeka Neretva a obnovená mešita paši Koski Mehmeda

Téměř tři roky pokračovaly boje i mírová jednání o rozdělení BIH, komplikovaná neústupností jednotlivých účastníků konfliktu, především bosenských Srbů, a mocenskými zájmy v této oblasti. Dohoda o všeobecném příměří nakonec byla uzavřena 11.října 1995 až poté, co se do mírových jednání vložil náměstek ministra zahraničí USA Richard Holbrook, který byl vyslán prezidentem Clintonem. Závěrečný text daytonské smlouvy o ukončení války a nastolení míru v BIH byl podepsán 14.12.1995. Nejpodstatnější částí byla dohoda o zachování BIH jako jednotného státu ve stávajících hranicích, který bude rozdělen na dva subjekty (entity): bosňácko-chorvatskou federaci (51 % území) a Republiku srbskou (49 % území) se Sarajevem jako hlavním městem (pro označení muslimské komunity v BIH se nyní používá starší pojmenování Bošnjaci, v češtině Bosňáci). V poměrně krátké době se podařilo mezinárodním jednotkám IFOR dosáhnout klidu zbraní, protože jednotlivé strany konfliktu byly několikaletou válkou již zcela vyčerpány. Složitější byla situace s návratem tisíců uprchlíků do jejich původních domovů, neboť nacionalisté na všech stranách prosazovali "svá" etnicky čistá území i násilnými metodami a zastrašováním. Neméně složitá byla i politická normalizace poměrů. Za vydatné zahraniční pomoci probíhá i hospodářská obnova země. Nicméně, nacionální vášně v oblasti neutichly, o čemž svědčí i obliba nacionálních vůdců, kteří touží po revizi současných hranic.


Mohlo by vás zajímat