www.chorvatsko.cz



Hlavní stránka »  Tematické články » Třem jazykům v Chorvatsku hrozí vymření

Vysílání       Radiožurnálu
Počasí

Aktuality

Tematické       články

Odkazy

Lodní doprava
Reklama




Třem jazykům v Chorvatsku hrozí vymření

11.12.2014

Organizace UNESCO vydávala od roku 1994 Červenou knihu ohrožených jazyků (Red Book of Endangered Languages), která obsahovala podrobný seznam jazyků, které v té době čelily zániku. V roce 2009 vytvořila on-line Atlas světových jazyků v ohrožení, který poskytuje více informací než tištěné verze a umožňuje stálé aktualizace. Nyní eviduje téměř 2 500 ohrožených jazyků. O medializaci této problematiky se v listopadu postaral britský deník Telegraph, který uvedl článek o 24 nejohroženějších jazycích v Evropě.

V Evropě je v současné době 250 jazyků, jimiž se mluví v 50 zemích; některé z nich jsou ale na pokraji vymření. Nejohroženější je livonština, tedy jazyk Livonců – obyvatel Livonska, tedy historického území na území severního Lotyšska a jižního Estonska. V roce 2013 zemřela poslední žena, jejímž rodným jazykem byla livonština; jako druhým jazykem livonsky mluví na 50 lidí.

V první dvacítce nejohroženější jazyků jsou tři z Chorvatska – jsou na 13. místě istrorumunský jazyk (300 mluvčích), na 16. místě istrorománský jazyk (400 mluvčích) a na 18. místě arbanašský jazyk 500 mluvčích).

Kde se na území Chorvatska těmito jazyky mluví? Odkud pocházejí?

Istrorumunský jazyk (istrorununjski jezik) patří mezi románské jazyky a hovoří jím obyvatelé několika vesnic na severovýchodě Istrijského poloostrova. Počet těch, kdo tímto jazykem mluví, se odhaduje na 500 až 1000 osob. Těm se říká Ćiribirci, Istrorumuni nebo též Ćićové a obývají vesnice Žejane, Lanišće a Šušnjevica. Podle některých jazykovědců jde o dialekt rumunštiny. Etnicky jsou Ćiribirci mnohem početnější. Hovoří chorvatsky a za Chorvaty se pokládají. V padesátých letech 20. století se poměrně značný počet Ćiribirců přestěhoval do zámoří.

Ćiribirci byli původem Morlaci, které z chorvatského vnitrozemí, z oblasti Velebitu, přestěhoval na ostrov Krk krcký kníže Frankopan v 15. století, a to v počtu asi 200 rodin. Později se část přestěhovala do severovýchodní Istrie, kde se natrvalo usadila. Ta část Ćiribirců, která zůstala na Krku, tam žije dodnes, ale hovoří již výhradně chorvatsky.

Krk
Krk

A nyní k vysvětlení pojmu Morlaci. Morlaci nebo též Morovlaši, případně Černí Vlaši (chorvatsky Morlaci, Morovlasi a Crni Vlasi, řecky Mavrovlachi, latinsky Nigri Latini) jsou nomádská etnická skupina v západní části Balkánu a jadranském vnitrozemí, která vznikla splynutím římských kolonistů s autochtonními balkánskými národy – Ilyry a Thráky. Své označení Černí Vlaši (z něhož se vyvinulo právě ono Morlaci) dostali podle svého tradičního černého kroje, který byl jejich poznávacím znamením. Morlaci byli nomádští chorvatské dobytka a pastýři, žijící především v horách Černé Hory, Srbska, Bosny a Hercegoviny. Morlaci žili po staletí v těchto lokalitách a teprve pod tlakem turecké expanze se částečně stěhovali k severu, k jadranskému přímoří. Jedna vlna přistěhovalců se usadila i na Velebitu a následně v severovýchodní Istrii, menší skupina pak v Dalmatském Záhoří. I zde si uchovali svůj jazyk a ještě za Rakousko-Uherska do první světové války asi 2 100 jeho obyvatel hovořilo tímto jazykem, tedy porománštělým jazykem starých Ilyrů – Dalmatů. I oni žili polonomádsky, jako pastýři v Dinárském pomoří, na pomezí Dalmatského Záhoří a Hercegoviny, především v oblasti Livanjského polje. V rámci Jugoslávie se postupně rozpustili ve slovanské většině. Ještě za Rakouska bylo popsáno 290 jejich slov, zůstaly však dodnes desítky toponym – názvy hor a kopců, průsmyků, pramenů apod., a to především kolem Livna.

Ve 20. století byli názvem Vlaši označovány v chorvatském přímoří některé skupiny nejrůznějších dosídlenců, které však etnicky neměli s Morlaky – Vlachy nic společného.

Rovinj
Rovinj

Istrorománský jazyk (istroromanski či istriotski jezik) je pozůstatkem původní vulgární latiny na dalmatském základě, z výraznými prvky, tedy jazyka, jímž se převážně hovořilo ve značné části Istrie před příchodem Benátčanů. Mnozí jazykovědci, převážně italského původu, jej pokládají za archaickou benátštinu. Dnes se dochoval jen v šesti místech v Istrii, a to v Rovinji, Vodnjanu, Fažaně, Galižaně, Šišanu a městečku Bale. Byl v průběhu staletí vytlačován italštinou, respektive istrobenátštinou. Dnes je jazykem pouze starých lidí na pokraji vymření (zejména ve Fažaně). Nejvíc je doud rozšířen v městečku Bale. Mladí Chorvati jím nemluví a ani tu nerozumějí, mladí Italové jím rovněž nemluví, ale částečně mu rozumějí.

Další z těchto ohrožených jazyků je arbanašský jazyk (arbanaški jezik). Arbanaši byli původem Albánci, a to Gegové (Albánci žijící převážně v severních oblastech Albánie, kteří jsou na rozdíl od muslimského většinového obyvatelstva Albánie dodnes římští katolíci). Arbanaši žili původně v oblasti Skadarského jezera, v regionu Šestani (v dnešních vesnicích Briska, Livari, Dobreci a dalších). Jejich první přesídlení do vnitrozemí u přímořského Zadaru inicioval a organizoval v roce 1726 zadarský katolický arcibiskup Zmajević, pocházející z černohorského Perastu; spolupůsobil i při dvou dalších postupných přistěhovaleckých vlnách, za vydatné součinnosti Benátské republiky. Ta tehdy ovládala většinu jadranského pobřeží a měla tedy eminentní zájem na dosídlení zadarského zázemí zpustošeného tureckými nájezdy a úplně vylidněného. Benátčané přidělili novým přistěhovalcům půdu nejprve v oblasti kolem obce Zemunik (východně od Zadaru), později ještě východněji, na místě dnešní obce Arbanasi a zajistili jim první podmínky k životu. Arbanaši zde pracovali jako zedníci a zemědělci; přinesli s sebou některé nové plodiny, do té doby zde neznámé (např. kukuřici) nebo nové odrůdy starých rostlin, zatím tu nepěstovaných (např. vinné révy a olivovníků) a rozšířili tu jejich pěstování.

Zadar
Zadar

Arcibiskup Zmajević se také zasloužil o vybudování kostela, zasvěceného hlavní arbanašské patronce a ochránkyni, Pannně Marii Loretánské.

Arbanašský jazyk se postupně stal směsicí původní albánštiny (tedy jazyka Ilyrů), vulgární latiny a chorvatštiny, s prvky tureckými a později i italskými. Například z chorvatštiny přijali Arbanaši všechny názvy mořských ryb a mořských plodů (jména pro ně Arbanaši jako vnitrozemci neměli, protože je nepotřebovali). Pro staré Arbanaše byla jejich identita jasná: byli Arbanaši a pravověrní katolíci. Dnes prezentují svou národnost jako chorvatskou.

Atlas světových jazyků v ohrožení: UNESCO Atlas of the World's Languages in Danger.


Zdroj informací:




mail: info@chorvatsko.cz
copyright © 2001-2016 M. Zábský, M. Zábská, V. N. Heřmanová