STÁT CHORVATSKO

Základní info	Obyvatelstvo	Hlavní město
Státní zřízení a symboly	Státní svátky	Historický přehled

Základní informace

Chorvatská republika (Republika Hrvatska), svou polohou panonsko-jadranská země, se rozkládá na ploše 56 594 km2. Rozloha vnitřního a teritoriálního moře je 31 067 km2.

Hraničí se Slovinskem, Maďarskem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou, při mořské hranici s Itálií, Slovinskem a Černou Horou.

Obyvatelstvo

Chorvatsko má 4,4 miliónů obyvatel, z toho Chorvati představují 78 %.

Veliký počet Chorvatů žije mimo Chorvatskou republiku v důsledku neustálé emigrace od 19. stol. do současné doby. Důvody k emigraci byly vždy především sociální, případně politické. Předpokládá se, že jen v západní Evropě žije asi milión Chorvatů, mimo Evropu žijí podle odhadů 3 milióny Chorvatů (včetně potomků).

Na území Chorvatské republiky žijí dále tyto menšiny: Srbové (nejpočetnější), Bosňáci, Slovinci, Italové, Češi, Slováci, Maďaři.

Průměrná hustota obyvatelstva je 84,2 obyv./km2. Mezi jednotlivými kraji jsou velké rozdíly. Více než polovina obyvatelstva žije ve městech. Chorvaté jsou převážně římsko-katolického vyznání (76,5%), menšiny zčásti vyznávají pravoslaví a islám.

Republika je rozdělena do 21 krajů neboli žup (županija). Úředním jazykem je chorvatština, která se píše latinkou.

Hlavní město

Hlavním a největším městem Chorvatska je Záhřeb (Zagreb) s 779 tis. obyv. Záhřeb je hospodářským, dopravním, kulturním a vědeckým střediskem země, je národním symbolem státu.

Státní zřízení a státní symboly

Chorvatská republika je moderní demokratický stát s ústavou z prosince 1990. Svou státoprávní tradici odvozuje od středověkého chorvatského knížectví a království (9. - 12. stol.).

Státní svrchovanost symbolizuje státní znak, státní vlajka a státní hymna. Státní znak tvoří štít se šachovnicí 25 bílých a červených polí; ve stylizované koruně nad ní je pět malých štítů s historickými erby: se starým chorvatským erbem, erbem Dubrovnické republiky, Dalmácie, Istrie a Slavonie.

Státní vlajku tvoří tři vodorovné pruhy - červený, bílý a modrý, uprostřed vlajky je chorvatský státní znak. Červeno-bílo-modré pruhy jsou dědictvím revoluce roku 1848.

Státní hymna je Lijepa naša domovino (Krásná naše vlasti). Její text napsal básník A. Mihanović, zhudebněna byla v r. 1846 pravděpodobně J. Runjaninem. Status hymny sice získala až v r. 1974, ale již od svého vzniku byla celonárodním chorvatským symbolem.

Chorvati často místo slova hymna používají citově zabarvená první dvě slova hymny, tedy Lijepa naša.

Chorvatské státní svátky

Státní svátky a dny pracovního klidu v Chorvatsku:

• 1. leden - Nový rok (Nova godina)
• 6. leden - Tři králové (Sveta tri kralja)
• Velikonoční neděle a pondělí (Uskrs, Uskrsni ponedjeljak) - pohyblivé
• 1. květen - Svátek práce (Praznik rada)
• Boží tělo (Tijelovo) - pohyblivý
• 22. červen - Den boje proti fašismu (Dan antifašističke borbe)
• 25. červen - Den státnosti (Dan državnosti)
• 5. srpen - Den vítězství a díkůvzdání vlasti (Dan pobjede i domovinske zahvalnosti)
• 15. srpen - Nanebevzetí Panny Marie (Velika Gospa)
• 8. říjen - Den nezávislosti (Dan neovisnosti)
• 1. listopad - Všech svatých - Památka zesnulých (Svi sveti)
• 25. a 26. prosinec - vánoční svátky - Vánoce a Sv. Štěpán (Uskrs, Sveti Stjepan)

Pokud některý z uvedených svátků připadne na neděli, svátek (den pracovního klidu), se přesune následující den.

Pouze pro pravoslavné občany je svátečním dnem, a tedy i dnem pracovního klidu, 7. leden, pouze pro muslimské věřící jsou pohyblivé svátky Ramazanski bajram a Kurban bajram, dále pouze pro židovské věřící rovněž pohyblivé svátky Jom Kipur a Roš Hašana.

Kromě těchto svátků se slaví a jsou dnem pracovního klidu některé další místní památné dny, jako např. v Dubrovníku svátek dubrovnického patrona sv. Blažeje (Sveti Vlaho) 2. února.

Stručný historický přehled

Pobřeží východního Jadranu a k němu přiléhající vnitrozemí obývaly v nejstarší historické době kmeny Ilyrů(podrobněji tematický článek: Ilyrové - velká neznámá v Evropě)
kolem r. 400 př. Kr. založení prvních řeckých kolonií na několika ostrovech a pobřežních mistech

kolem r. 100 př. Kr. římská expanze do této oblasti, postupné ovládnutí celého přímoří, pokoření, případně zatlačení Ilyrů do nehostinného vnitrozemí

v 6. stol. začátek osidlování přímoří a vnitrozemí slovanským kmenem Chorvatů

od 1. poloviny 7. stol. postupné pokřestění Chorvatů (christianizace z Říma)

1. polovina 9. stol. boje s Byzancí, která ovládala část přímoří, boje zakončeny vítězstvím knížete Mislava

9. stol. boje s franskou říší

r. 852 v listině knížete Trpimíra poprvé oficiálně použito názvu Chorvatsko

r. 924 kníže Tomislav korunován prvním chorvatským králem, sjednocení dalmatského a panonského Chorvatska (Benátčané mu museli odvádět tribut)

2. polovina 11. stol. za krále Krešimíra IV. (král Chorvatů a Dalmatinců) vrchol moci chorvatského středověkého státu

r. 1102 po vítězství nad posledním chorvatským králem Petrem II. Svači cem (poražen a zabit r. 1097 na místě zvaném Petrova gora) uherský král Koloman zvolen chorvatskými velmoži za chorvatského krále; Chorvatsko tak vstoupilo v personální unii s Uhrami, přestalo být samostatným státem, uchovalo si však autonomní postavení

1. polovina 12. stol. Koloman získal zpět část přímoří, které ovládala Byzanc; krátce nato získala Byzanc opět část zpátky, zbytek obsadily Benátky

r. 1241 Tataři pronikli při svém tažení východní a střední Evropou až do Dalmácie, příštího roku však odtáhli zpět

13. - 15. stol. Benátčané se postupně zmocnili převážného území východního Jadranu

konec 14. stol. na území Chorvatska začali ojediněle pronikat Turci (od bitvy na Kosově poli r. 1389, kdy se Turecká říše stala bezprostředním sousedem Uher, rostla aktuálnost tureckého nebezpečí)

1. čtvrtina 15. stol. Benátčané ovládli celé přímoří s výjimkou území od Rijeky na jih k Senji, což znamenalo vytěsnění Chorvatska z námořního obchodu, a tím i trvalou stagnaci jeho dalšího rozvoje

r. 1463 Turci dobyli Bosnu, s drtivou silou útočili proti Chorvatsku a pronikali na chorvatská území, o 10 let později pronikli až k Varaždínu

r. 1493 osudová bitva Chorvatů s Turky na Krbavském poli (poblíž městečka Udbiny), zahynula tu většiny chorvatské šlechty, ožebračení obyvatelstva a odvedení do otroctví, obležení Bělehradu Turky, jejich proniknutí až do Korutan

r. 1499 - 1513 dobytí Bělehradu Turky, jejich postupné pronikání do Dalmácie a její pustošení

r. 1526 těžká porážka křesťanských vojsk u Moháče; chorvatské území se stalo jedním velikým bojištěm, kde Chorvati bojovali na život a na smrt o samu národní existenci (z původních 50 tis. km2 chorvatského území zůstalo necelých 16 tis. km2, proto tehdy bylo označováno jako "zbytky zbytků kdysi mocného chorvatského království"); země vydrancována, vyloupena, zpustošena; Chorvatsko bylo tehdy v Evropě nazýváno "přední stráží křesťanského světa" (Antemurale Christianitatis), statečnost a odvaha chorvatských vojáků byla jako příslovečná obdivována v celé Evropě

r. 1527 částí chorvatské šlechty zvolen za uherského krále Ferdinand Habsburský (jako český král Ferdinand I.); k této volbě vedl Chorvaty předpoklad, že Ferdinand vybuduje protitureckou obranu

Ferdinand skutečně začal budovat po celé délce pohyblivé hranice s Tureckou říší systém pohraničních opevnění, nazývaných Vojenská hranice (Vojna krajina). Obranu této hranice zajišťovali kromě místního chorvatského obyvatelstva a chorvatského vojska i křesťanští utečenci z území obsazených Turky, povětšinou Srbové. Tito hraničáři dostali od císaře místní opuštěná hospodářství v dědičné držení, nepodléhali ani místní šlechtě, ani chorvatskému místodržiteli-bánovi, nýbrž prostřednictvím velitelství Vojenské hranice přímo rakouskému císaři. Byli osvobozeni od roboty (byli svobodní), od daní, měli i další privilegia, náboženskou svobodu, podíleli se i na kořisti. Měli perspektivu společenského vzestupu a vojenské kariéry. Právě tyto výsady nově přišlých hraničářů byly od samého vzniku Vojenské hranice zdrojem rozporů a nevraživosti místního chorvatského obyvatelstva, které stejným způsobem neslo tíhu obrany území, nemělo ale za to žádná privilegia, bylo nadále nevolníky s nemalými robotními a daňovými povinnostmi, které se dokonce neustále zvyšovaly. Vojenská hranice se tehdy táhla od západu až do východní Slavonie. Srbští hraničáři zůstali i po ukončení bojů s Turky v Chorvatsku a tvoří nyní enklávy srbského etnika uprostřed čistě chorvatského prostředí. Konflikty s kořeny v uvedené dávné minulosti vedly srbské potomky někdejších hraničářů v nedávné době, na začátku 90. let právě uplynulého století, k pokusu vytvořit vojenskou silou samostatný srbský stát uprostřed Chorvatska.

Zpět k chronologickému historickému přehledu: