Historická námořní bitva u Visu v roce 1866

Ostrov Vis připadl podle rozhodnutí Vídeňského kongresu (r. 1815) Rakousku, což později velmi těžce nesl mladý italský stát, který se pokládal mimo jiné za dědice Benátské republiky. Ta podle podmínek míru z Campoformia r. 1797 zmizela v propadlišti dějin a území připadlo Rakousku. Využil proto v 60. letech 19. stol. vhodné mezinárodní konstelace a r. 1865 vstoupil do spolku s Pruskem, které rovněž mělo zálusk na část rakouského území.

A jak víme z našich dějin, bylo Prusko úspěšné a ve velmi krvavé bitvě u Hradce Králové (též bývá označována jako bitva u Sadové) v r. 1866 porazilo Rakousko, které pak bylo nuceno mimo jiné závažné důsledky vzdát se definitivně své více než stoleté snahy získat zpět Slezsko a Kladsko, které ztratila ve válce s Prusy již Marie Terezie.

Mnohem méně úspěšný byl však pruský spojenec - Itálie, která utrpěla porážku v bitvě u Custozy v červnu 1866.

A tak se italskou nadějí stalo Jaderské moře. Prvním krokem k ovládnutí Jadranu mělo být italské vylodění na předsunutém dalmatském ostrově Vis. Ostrov byl v té době jednou z rakouských námořních základen na Jadranu. V červenci 1866 využil italský admirál Persano, schopný a uznávaný námořní velitel, nepřítomnosti hlavního jádra rakouského loďstva v dalmatském prostoru, protože bylo v té době soustředěno v Pule v Istrii. Zaútočil proto se svou flotilou 28 válečných lodí na ostrov Vis. Ten byl sice poměrně dobře opevněn, ale přece jen nebyl připraven na soustředěný útok tak početného loďstva. Nicméně se Italům ani jeden pokus o vylodění nezdařil.

V situaci pro obránce již velmi povážlivé se na obzoru ukázala poměrně silná rakouská flotila, blížící se plnou parou k ostrovu. Když totiž rakouské výzvědné hlídky zjistily přítomnost italských lodí na středním Jadranu, spustily poplach a na pomoc ohroženým vyplula v největším spěchu flotila pod velením kontradmirála W. Tegetthoffa. Čítala sice téměř stejný počet plavidel jako italská, ale měla horší výzbroj a její lodě byly podstatně pomalejší.

Tegetthoff zvolil výbornou taktiku, kterou vnesl chaos mezi nepřátelské lodi. V rozhodujícím okamžiku vyrazila rakouská pancéřová šroubová fregata "Arcivévoda Ferdinand Max" proti italské vlajkové lodi "Re d'Italia" a najela do jejího boku, načež se tato chlouba italského námořnictva brzy potopila.

To sice boj hned nezastavilo, ale rozložilo to morálku italských námořníků, kteří ztratili víru ve vítězství. Boj ještě pokračoval s dalšími italskými ztrátami, až otřesený admirál Persano, přestože Italové stále ještě měli přesilu, dal příkaz k ústupu. Ztratil dvě pancéřové fregaty, několik menších plavidel a 650 námořníků. Po tomto nezdařeném pokusu se již Itálie nepokoušela Jadran takto ovládnout.

Ovšem v žádném případě nebyli Italové ochotni vzdát se svých fiktivních nároků na celé jadranské přímoří a až do druhé světové války se všemi prostředky pokoušeli zmocnit této oblasti, bez ohledu na to, že byla téměř stoprocentně osídlena chorvatským obyvatelstvem. Jak prohlašoval výstřední italský básník a spisovatel Gabriel d Annunzio, vášnivý italský nacionalista, tvoří celé východní (tedy chorvatské) pobřeží Jadranu "lem římské tógy", čímž narážel na římské panství v této oblasti před téměř dvěma tisíci léty, pročež se musí opět bezpodmínečně stát italskou.

Jak byla tato otázka s konečnou platností vyřešena, ukazuje dnešní stav. Chorvatsku patří většina jadranského přímoří - od Savudrije po Prevlaku včetně ostrovů. Území dále k jihu od Prevlaky až po Ulcinj připadlo Černé Hoře a Slovinsko má nevelký úsek od Ankaranu po Sečovlje. Itálii patří jen severní, resp. severozápadní část počínaje Lazarettem.

A ještě krátce zpět k bitvě u Visu. Chudák admirál Persano musel opustit italské námořnictvo a byl zbaven všech hodností, veřejnost měla pro něj jen opovržení.