Významnou rybářskou oblastí na Jadranu byly vždy a jsou dodnes zadarské ostrovy. Na rozdíl například od rybářů v Komiže na Visu nebo na Lastovu lovili zdejší rybáři vždy při březích ostrovů s pevniny, nejčastěji přímo v zátokách, které jim poskytovaly bezpečnou ochranu v případě nepříznivých povětrnostních podmínek. Velmi početné zdejší velké i docela malé ostrovy byly výborným terénem pro tento rybolov.
Tomuto způsobu rybolovu se postupně přizpůsobila technika rybolovu a používané rybářské náčiní. Loví se tu především tzv. modré ryby. tj. ty druhy, které nežijí v Jadranu trvale a připlouvají k jeho břehům v určitých obdobích v obrovských hejnech. Právě tyto spousty drobných ryb zajišťovaly vždy rentabilitu rybolovu.
Právě proto, že se modré ryby objevovaly v Jadranu jen v určitých obdobích roku, ryby se odedávna na "horší časy" různým způsobem konzervovaly. Z těchto způsobů bylo zdaleka nejoblíbenějším nasolování ryb a jejich ukládání do malých dřevěných soudků.
Prokazatelně od začátku novověku,ale pravděpodobně již dříve, se rozšířil noční rybolov s použitím umělého světla. Nejprve se na zvláštním zařízení na přídi rybářské lodi rozdělal oheň - pálily se borové větve, od 20. stol. se začal používat plyn, pak benzinové agregáty a v nové době elektrický proud.
Od 19. stol. se rozvíjel lov tuňáků, zejména u ostrovů Dugi otok a Iž, ale jen v podstatně menší míře než např. v Kvarneru a ve vodách při Chorvatském přímoří. Důvod byl jednoduchý: ve vodách zadarského archipelagu nebyly tyto velké ryby příliš častým a pravidelným hostem.
Rybolov byl na zdejších ostrovech významným hospodářským odvětvím, avšak nestačil uživit zde žijící obyvatelstvo, které se proto kromě rybolovu zabývalo zemědělstvím a chovem ovcí, jakož i drobnou řemeslnou výrobou. Zpracování ryb tu má starou tradici - v minulosti byl významným zdrojem příjmů vývoz nasolených ryb do benátských tržnic, byly založeny první moderní továrny na zpracování ryb (na ostrově Dugi otok a Silba), které však vzhledem k nejistým výnosům lovu bývaly dost často mimo provoz.
Těžiště rybolovu se od 20. let 20. stol. přeneslo výrazně na ostrov Ugljan, kde se zejména obec Kali stala jedním z nejvýznamnějších středisek rybolovu na celém Jadranu. Právě z Kali vyjížděli od začátku 20. stol. a i v současné době vyjíždějí rybáři na širé moře na lov velmi žádaných ryb - tuňáků.
A právě v Kali se v nejnovější době začíná realizovat velmi zajímavý záměr - vybudování sítě rybích gastronomických zařízení typu "fast-food",v nichž se podobně jako v amerických restauracích tohoto typu podává typizované rychlé občerstvení, avšak pouze z masa zde ulovených ryb, tedy pokrmy zdravé, hodnotné a rychle připravované. Tyto jídelny mají mít nejen typizovaná jídla, typizovaný má být i jejich vnější vzhled odvozený od dalmatských domků, ale i jejich vnitřní vybavení. A protože základní potravinou jsou modré, tedy levnější ryby, má být cena takového rychlého občerstvení docela přijatelná.
Novou rybářskou činností, kterou se nyní právě zadarské souostroví vyznačuje, je tzv. marikultura, tj. umělé pěstování ryb v moři ve speciálních obrovských sádkách. Zdejší rybáři použili zkušeností odborníků z Austrálie, Nového Zélandu, Mikronézie a dalších míst a začali od poloviny 90. let min. stol. uměle tuňáky v sádkách pěstovat a vykrmovat.
V současné době působí v severní Dalmácii čtyři podniky zabývající se marikulturou, další vznikly i na jiných místech Jadranu, především ve střední Dalmácii.
Marikultura má řadu předností, především nezanedbatelný finanční efekt, Např. za rok 2003 činil devizový výnos z vývozu takto "vyrobeného" rybího masa 40 miliónů dolarů jen v podnicích na území severní Dalmácie. Přínosem je i počet pracovních míst v této hospodářské činnosti.
Na druhé straně je marikultura předmětem kritiky ekologů a ochránců přírody, kteří poukazují na její značný negativní vliv na zdejší ekospolečenství, biodiverzitu a na okolní životní prostředí. Odborníci budou tedy musit hledat takové způsoby, které umožní umělý chov ryb bez škodlivého vlivu na životní prostředí.
