Zamrzlý Jadran se naštěstí nekonal

Chorvatsko... Články ... Témata ... Zamrzlý Jadran se…
Publikováno: 20.03.2004
autor: Martin PRCHAL, Ostrava

20.3.2004

"Kam že to jedete? Do Chorvatska, na Istrii? Teď v zimě?" kroutila nevěřícně hlavou sousedka, když jsem ji zvěstoval, kde že se chystáme s manželkou "zabít" několik dní dovolené, kterou jsem si musel povinně vybrat do konce března.

Možná, že se ptáte úplně stejně. Co teď v Chorvatsku, když tam není o moc tepleji než už nás. Jó, jenže takové fandy Jadranu, jakými jsme my (jezdíme dvakrát, někdy i třikrát ročně) prostě neznáte. Prostě jsme si řekli, že už zimy máme sakramentsky dost (taky, kdo má pořád odklízet ten sníh) a podíváme se, jak vypadá jaro na Istrii. Howgh! Ať si každý myslí, co chce!

V pátek v sedm ráno, kdy jsme vyjeli z Ostravy, vládla třeskuto-mrazivá atmosféra, v jejímž důsledků několik nešťastníků skončilo v příkopech, bilboardech a tak. Naštěstí nás nic podobného za dvě a půl hodiny cesty na přechod v Mikulově nepotkalo. Svatý Nikola, patron chorvatských námořníků, si zkrátka udělal kvůli nám výlet až do České republiky.

Cesta Rakouskem ani nestojí za ztracenou větu, Slovinsko už nikoliv. Všude se staví, budovaná dálnice s obrovskými viadukty a tunely působí impozantně, trošičku zdržuje systém placených dálnic, což má nepříjemný efekt v podobě rychle se prázdnícího se pytlíku s tolary. V přepočtu jsou ale poplatky za dálnici přijatelné, kéž by v takovém stavu byly i naše dálnice. Asi jen zbožné přání.

Ve tři jsme v Chorvatsku a vítá nás slunce, teplota k deseti stupňům, kvetou sedmikrásky a vzduch je provoněný jarem. Po sněhu ani památky. Máme namířeno do Puly a tak využíváme nově postavenou dálnici. Když jsem si vychutnával nádherně rovnou cestu, občas mi hlavou probleskla bolestná vzpomínka, jak jsem kousek od Olomouce směrem na Mohelnici zlomil nápravu...

Absolutně jsme netušili, jak se na nás budou dívat Chorvati v hotelu Brioni, kde jsme se ubytovali. Ukázali se však jako naprostí profíci, vůbec se neptali, co tam děláme u Jadranu v době, kdy se v něm může koupat maximálně nějaký tuleň, kdyby zabloudil ze severního pólu. Po vynikající večeři jsme dostali chuť na saunu, squash jsme raději nechali na sobotu.

Sobotní procházka po pobřeží nás sice přesvědčí o tom, že začátek března ještě zdaleka není na koupání, od moře fouká studený vlhký a hlavně vlezlý vítr, nicméně příroda už teď vypadá naprosto úchvatně. A co teprve ve Fažaně, kam jsme došli asi po šesti kilometrech.

Tam rádi využíváme teplé a útulné prostředí rybářské bašty v centru městečka, zároveň neodoláváme výbornému vínu a pochoutkám z čerstvě vylovených darů moře. Fažana je vůbec pro nás absolutním překvapením, říkáme si s ženou nahlas, poměrně neznámé středisko podle našeho odhadu v létě čeká živý turistický ruch. Navíc ta okolní příroda, je prostě úžasná!

V blízkých kempech Bi Village a Pineta se již vše chystá na sezonu, speciálně pak v Pinetě. Nečekaně zde narážíme na partu montérů-krajanů, kteří pro cestovní kancelář VÍTKOVICE TOURS stavějí rodinné chaty Tereza. Zvenku vypadají velmi sympaticky, rádi proto přijímáme pozvání k důkladné prohlídce. Jsme mile překvapeni účelným řešením a prostorem chat, vůní dřeva a umístěním mezi borovicemi v naprosto přijatelné vzdálenosti od moře.

Že bychom sem zajeli v létě s celou rodinou? Anebo raději "vzbudíme" partu kolem našeho turistického oddílu? Těžko říct, ještě mne tak v duchu napadlo, že bych tady s klukama z práce mohl zorganizovat skvělou pánskou jízdu. Raději však nahlas o tom před manželkou nemluvím...

Po večeři si dáváme squash, pak opět saunu (definitivně mne opustila rýma, ó) a večer končíme posezením v místní konobě u lahvinky skvělého chorvatského červeného. To se to pak pěkně usínalo.

V neděli se počasí začíná kazit, znatelně se ochlazuje a mezi přeháňkami je ve vzduchu cítit sníh. Jen to ne, vždyť před ním jsme právě utekli! Naštěstí byl skutečně jen cítit. Procházíme se historickou Pulou s její dominantou - římským koloseem a pomalu plánujeme návrat. Moc se nám nechce, zprávy o situaci na cestách ve Slovinsku totiž nejsou dvakrát povzbudivé.

Časně ráno po sedmé vyrážíme na zpáteční cestu. Naštěstí to není tak zlé a po svižné jízdě, kávičce v Rakousku a pozdním obědě v Mikulově dorážíme do Ostravy společně s úvodním hvizdem rozhodčího na Bazalech. Baníčku my jsme s tebou, neopustíme tě ani v Chorvatsku!


Mohlo by vás zajímat