Split a Diokleciánův palác

Split, Diokleciánův palác ve 4. stol.n.l. (rekonstrukce)

Dnešní Split, druhé největší chorvatské město a rušný přístav, má přes 200 tis. obyvatel. Z toho ve zdech někdejšího Diokleciánova paláce jich dosud žije na 3 tis., tedy jen zlomek celkového počtu obyvatel města. Přesto však je a zůstane historickou skutečností, že se toto město doslova zrodilo z římského císařského paláce. Byť i částečně v troskách, zmrzačený přečetnými přestavbami a přístavbami, zůstává tento palác, nejvýznamnější antická památka na území Chorvatska a jedna z nejcennějších římských architektur na světě, předmětem nadšeného obdivu statisíců návštěvníků Splitu. A nebylo proto divu, že byl Diokleciánův palác zařazen organizací UNESCO mezi nejcennější památky kulturního dědictví lidstva.

Split, sklepní prostory (substrukce)

Je to stavba natolik unikátní, že se nedá s ničím, co se z antiky zachovalo, srovnat. Čas nyní pracuje ve prospěch paláce, neboť poslední architektonický průzkum, po vyčištění odpadu a rumu v jeho substrukcích (v římských stavbách to byly podzemní části stavby vyrovnávající terén - lidově sklepení) odkryl vůbec největší a nejzachovalejší antický prostor. Přitom odkryté majestátní podzemní síně zdaleka nemají jen hodnotu superlativu "největší na světě". O architektonickém uspořádání nejpřepychovějšího. tj. císařského traktu paláce, svědčí právě tyto podzemní prostory, neboť svými rozměry, členěním a půdorysem odpovídají prostorovému členění soukromých reprezentačních síní císaře Diokleciána, které se nacházely přesně nad nimi.

Diokleciána, Ilyra ze sousedního hlavního města římské provincie Dalmácie Salon (narodil se tu jako syn propuštěného otroka), vynesly svého času na první místo v římské říši jeho vojenské schopnosti, díky nimž se z obyčejného z legionáře stal velitelem pretoriánské gardy, která jej po vítězném návratu z Persie provolala císařem. Proslul mimo jiné jako horlivý stavebník rozsáhlých a nákladných staveb. A je tedy pochopitelné, že svůj palác v Aspalathu (dnešním Splitu) určený jako sídlo po abdikaci, tedy sídlo po odchodu do "důchodu", budoval s veškerou nádherou. Palác byl postaven jednak jako opevněný vojenský tábor (byla v něm i malá vojenská posádka pro ochranu ex-císaře), ale především jako přepychové sídlo s výrazně orientálními prvky. Stavitelé, které si právě z východu přivedl, byli vynikajícími mistry.

Split, peristyl Diokleciánova paláce

Málo kde na světě došla pozdně římská monumentalita takového výrazu jako v nejobdivovanější části paláce - na peristylu - otevřeném prostoru v srdci paláce, se sloupovým mramorovým ochozem (dnes se tu konají operní představení, především Verdiho Aida). Vznešenost místa podtrhával prothyron, závěr peristylu, vyvýšený asi o 1 metr. Právě zde sedával ex-císař, oděný v diadém a skvostná orientální roucha, jak to odpovídalo jeho až asiatské zálibě v nádheře, zde přijímal i cizí poselstva, která před ním padala na tvář na mramorovou dlažbu peristylu.

Split, jižní zeď paláce (dobře viditelné jsou původní stavební prvky a pozdější stavební úpravy)

Dioklecián chtěl za své vlády čelit neutěšeným vnitřním poměrům v římské říši rozsáhlou reformou vládní, vojenskou a správní. Jen minimum reforem však bylo úspěšných a přežily svého tvůrce, většina jich skončila úplným fiaskem. Stát za něho už nebyl pro občany, ale občané pro stát.

V úsilí o mravní obrodu říše se zasazoval o návrat ke starým hodnotám, mj. o obnovu starého kultu pohanských bohů. Božské pocty požadoval i pro sebe jako císaře. Proto vyhlásil nelítostný boj vyznavačům nového náboženství, křesťanům, kteří byli v jeho očích jako odpůrci pohanských bohů nepřáteli státu. I když hlavní pronásledování křesťanů trvalo za něho v západní části říše jen dva roky (ve východní části pokračovalo ještě po ediktu Milánském téměř 10 let), znamenalo vzhledem ke své systematičnosti, důkladnosti a organizovanosti životní ohrožení pro mladou církev. Počet umučených a popravených křesťanů byl vysoký, ale na druhé straně křesťanství sílilo prolitou krví mučedníků. Podle pozdně antických pramenů Dioklecián sám nenáviděl křesťany a byl si plně vědom dosahu a rozsahu pronásledování.

Split, Stříbrná (východní) brána

Po své abdikaci respektive po prvním ediktu o zastavení pronásledování křesťanů se Dioklecián začal ve svém paláci obávat jejich pomsty. Nepřijímal návštěvy, žil téměř osaměle v neustálé strachu a hrůze o život, všude viděl stíny zabitých a umučených, podezříval i své nejbližší ze spiknutí a úkladů, což podlomilo jeho fyzické i psychické zdraví. Jak se uvádí, bloudil pološílený komnatami paláce a čekal na smrt. Alespoň tak popisují konec Diokleciánova života raně křesťanští autoři.

Bylo ironií osudu, že se musel ještě dočkat ediktu Milánského (v r. 313), kterým Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s pohanským kultem. Zemřel v r. 313 nebo 316.

Palác pak ožil zejména po zničení sousedních Salon avarskými hordami, kdy se uprchlíci z tohoto města začali uchylovat do pevných zdí paláce postupně si jej přizpůsobovali svým potřebám. A to byl vlastní vznik města Splitu.

A ještě k řeckému názvu města - Aspalathos (latinsky Spalatum). Pochází z řeckého názvu pro rostlinu, česky zvanou vítečník sítinový (latinsky Spartium junceum), keříku, jehož žluté bohaté květenství zaplavuje dodnes vždy v květnu celé jadranské pobřeží.

Split, peristyl