 Dubrovník |
Podobně jako my v České republice tak i Chorvati odkrývají ve svých dějinách četné mýty a historická falza, která se stala v průběhu let téměř nezpochybnitelnými "skutečnostmi". A mají, jak už to bývá, velmi tuhý kořínek. A některé z nich jsou stále součástí učiva historie žáků chorvatských základních škol.
A je zajímavé, že některé z těchto mýtů mají s těmi našimi dost společného.
Populární chorvatské noviny Slobodna Dalmacija uvádějí několik takových vytrvale tradovaných mýtů, např. o chorvatských bojovnících. O nich existují dvě protichůdné verze: jedna z nich hovoří o Chorvatech jako o neobyčejně mírumilovném národu, který po svém příchodu na jadranské pobřeží složil papeži přísahu, že nikdy nebude bojovat mimo své území, že nikdy nepovede výbojnou či útočnou válku. A ta druhá, mnohdy častěji tradovaná verze hovoří o Chorvatech jako o neobyčejně chrabrém národu skvělých bojovníků, který se každý evropský vojevůdce či útočník přál mít ve svém vojsku. Podle této verze se prý měl Napoleon vyjádřit: "Kdybych měl armádu se sto tisíci Chorvaty, dobyl bych celý svět". Jaké štěstí, dodává autor článku, že je neměl.
 Poreč |
Při pohledu na válečnou historii Evropy je možno konstatovat, že oni mírumilovní Chorvati holubičí povahy nechyběli téměř v žádné válce. Bojovali ve vojsku krále Zikmunda Lucemburského v jeho tažení proti českým husitům, v Katolické lize proti protestantům u Magdeburgu, v armádě francouzského krále ve Španělsku, Marie Terezie u Berlína, Napoleona třeba i v Rusku a na dalších bojištích. A typické prý bylo za třicetileté války úsloví: "Chraň nás Bože, před morem, hladem a Chorvaty".
Tuhý život má i mýtus o chorvatském sportovním fenoménu. Je prý nevykořenitelný a pochyby o něm neexistují. Kritik – novinář se například zamýšlí nad olympijskými hrami a nad počtem olympijských medailí. Uznává sice námitky zastánců chorvatského sportovního fenoménu, že Chorvati jsou ve srovnání s mnohými sportovními velmocemi státem s poměrně malým počtem obyvatel, ale to nic neznamená při srovnání se skutečně nepočetnými národy, jako např. Grenada, Panenské ostrovy nebo Nizozemské Antily, za nimiž Chorvatsko daleko zaostalo. A úspěšnější byly i národy počtem obyvatel víceméně srovnatelné, jako např. Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko a Slovensko.
 Vis, zátoka Stiniva |
Ani v hlavních kolektivních sportech jako je fotbal toho podle redaktora Chorvati mnoho nedokázali. Kdysi, hodně dávno, získali sice Chorvati třetí místo na mistrovství světa, od té doby ale už nic. Přitom se v článku vyzdvihují úspěchy některých nepříliš lidnatých zemí, zejména České republiky, ale i Polska, Švédska, Rakouska, Chile a dalších. O pokud jde o klubový fotbal, je uveden v průběhu posledních dvaceti let pouze Hajduk Split, a to jen jednou, zatímco mnohé kluby z více než desítky evropských i malých zemí slavily mnohem častěji úspěchy.
V článku se zpochybňují i chorvatské úspěchy v dalších sportech – např. ve vodním pólu, které se hraje jen v málo zemích a je tedy jednodušší být první, druhý nebo třetí na světě.
 Baška na ostrově Krku |
Se skepsí se hovoří v článku i o mýtu nejkrásnějšího pobřeží na světě. Autor uznává, že jadranské pobřeží bylo možno ještě před půl stoletím možné nazvat nejkrásnějším. Jadranské ostrovy a jejich krasový reliéf, pobřežní vysokohorské srázy Biokova a Velebitu, starobylé typické vesnice, jedinečné kulturněhistorické pamětihodnosti – to byly a stále jsou trumfy Jadranu. Ale krása je pomíjivá – následně přišla nekonečná výstavba na pobřeží, urbanizace, betonování, asfaltování, navážení pláží a budování nových, mizení starého a tradičního, miliony kubických metrů odpadků, ohlušující decibely. Tak to vidí sám Chorvat.
Těch mýtů se v článku uvádí víc (Pet najvećih hrvatskih mitova: Lijepa naša domovino bajki), ale alespoň několik stojí za to připomenou už pro nápadnou podobnost některých z nich s mýty dalších zemí.
Zdroj informací:
- deník Slobodna Dalmacija: www.slobodnadalmacija.hr
